Nedílnou součástí historie praní je historie mýdla. Je to nejstarší lidský chemický výrobek, který nám slouží již 4 500 let. Do roku 2 500 př.n.l. je vročena břidlicová tabulka, která se našla v malém mezopotamském městě Tello a na ní je klínovým písmem vyveden recept na přípravu mýdla z potaše (popel z rostlin bohatých na draslík – např. datlové palmy) a oleje.
Mýdlo tehdy (a po staletí i potom) nesloužilo k praní, ale bylo považováno za léčivo nebo prostředek kosmetický. O jeho rozšíření se postarali především Féničané v 6 st.př.n.l. lodními výpravami do Galie a Itálie. Odtud se mýdlo šířilo do Germánie. Germáni (podle Plínia) vařili smradlavé mýdlo z popela, vápna a kozího loje. Konečně i slovo mýdlo je odvozeno od keltského „sepe“ nebo germánského „seipha“. V Evropě byly ve středověku kvalitním mýdlem proslavené Benátky a Marseille. Kvalitní marseillské mýdlo bylo vyráběno z čistého olivového oleje. Objev toaletního mýdla se přisuzuje Francouzům, kteří do mýdla začali přidávat voňavé výtažky z bylin. Mýdlo k holení je dokumentováno v roce 1525.
Mýdlo v současné podobě se začalo vařit až od poloviny 19. století když Le Blanc objevil nový způsob výroby sody, která je pro vaření mýdla nezbytná. Toto mýdlo se nazývalo „tovární“ nebo „sodové“ a kuriózně se na trhu jen obtížně prosazovalo proti doma vařenému mazlavému mýdlu z řepkového, konopného a lněného oleje, rybího tuku a loje. Chemismus působení mýdla prozkoumal v roce 1823 francouzský chemik Chevrel . V dnešní době je mýdlo ve spotřebě čím dál tím častěji nahrazováno chemicky vyráběnými tenzidy.
I před mýdlem se používaly chemikálie, které měly dodat lázni alkalickou reakci. Používaly se výluhy z popela, např. z bukového dřeva, kokosových palem nebo u pobřeží ze spálených mořských rostlin. Pralo se i s výluhy zelených rostlin, např. Mydlice lékařské, která obsahuje pěnivé saponiny. Do pracích lázní se také přidával borax, kamenec nebo křída. V Egyptě z místních ložisek přírodní soda tzv. trona. Anglické manufaktury zpracovávající vlnu až do 18.st. používaly k praní nevábné ovčí a prasečí lejno. Bez ohledu na to, co se do prací lázně přidávalo, lidstvo odjakživa vědělo, že se dobře pere v měkké vodě a ta se všude, kde se dalo, k praní také využívala.
IZK