Kdysi se říkalo, že prádelnu prodává žehlení, protože vyprat dovede každý, ale vyžehlit ne! Kus pravdy na tomto rčení určitě je. Za praní dnes odpovídá dodavatel detergentů, za kvalitu žehlení prádelna. Širší pojem pro žehlení je finišování. Zahrnuje napařování, ruční žehlení, strojní žehlení, lisování, mandlování. Podstatou je vždy současné působení tlaku, teploty a vlhkosti a následná fixace tvaru ochlazením. Má vlastní symbol údržby
. Protože v prádelně pereme kusy rozdílného tvaru a velikosti, liší se také způsob žehlení. Rovné kusy se již ve středověku madlovali za studena. Šlo o kazetové mandly zatížené kameny, u nichž se tlak přenášel na válce pojíždějící po prádle. Žádný zázrak kvality to nebyl, teplo scházelo. Perfektně zrestaurovaný mandl tohoto typu je v Babiččině údolí. Na žehlení teplem v pánvích s rozžhavenými uhlíky přišli Číňané před cca 2 200 lety. Z nich se potom mnohem později vyvinuly ruční žehličky. V žehlírnách minulého století pracovalo i více než 200 žehlířek.
První válcové žehliče pracující s ohřevem se objevili na přelomu století 19. a 20. Ověřilo se, že současné působení tlaku, tepla a vlhkosti narovnává dlouhé molekuly vláken a tkanina si po následujícím ochlazení udrží nový rovný tvar. O pár let později přišli na scénu žehliče korytové s korytem vyhřívaným parou a přítlačnými válci. Princip platí dodnes, ale dědečci žehličů měli až 7 válců malého průměru. Se zdokonalováním žehličů se počet válců zmenšoval na dnešní 2-3, ale jejich průměr narostl až na 2 000 mm. Žehliče dostaly odsávání, o hodně později i změnu otáček a vytápěné přechodové můstky. Měnily se i druhy a způsoby nabalování válců a podkladní pružiny. S lamelovým pružným podkladem přišla firma ElastoPress v roce 2007 s dnes ho mají desítky tisíc žehličů. PES vystřídal bavlnu v nábalech v 50. letech a zhruba po 30 letech šel také do penze na úkor nesmírně tepelně odolných a trvanlivých nomexových nábalů. Žehlící rychlost, která kdysi nebyla větší než 10 m/sec, je dnes 5-6krát větší. Žehliče jsou součástí žehlících linek, které začínají přiváděči prádla, pokračují přes vkladače a žehliče a končí skladači a stohovači. Vkladače a skladače byly obrovským přínosem pro žehlení. Skladače se objevily v 60. letech, vkladače o něco později. V konstrukci a výrobě se angažovali i současní lídři evropského trhu firmy Jensen a Kannegiesser. Výkony linek jsou běžně přes 1 000 velkých kusů prádla za hodinu. Teplota koryt je ale 180°C a i více. Žehliče jsou až 4 m široké a malé kusy se vkládají v pěti pruzích vedle sebe. Standardní vytápění koryt je parní, ale moderní prádelny přecházejí na plyn. Ten ohřívá topný olej a olej hřeje koryta. Plynové topení šetří až 30% energie. Největší změnou v konstrukci žehličů v posledních letech je náhrada masivních ocelolitinových koryt tenkým výhřevným pásem, který souvisle obepíná koryta i přechodové můstky. Žehliče mají vysoký tepelný výkon a šetří energii. S žehlením rovných kusů tedy nemáme žádné technologické problémy. Hůře je tomu s ekonomickou dostupností, protože cena žehlící linky šplhá k 20 mil. korun.
U tvarového prádla se začínalo s ručními žehličkami, od 30. let elektrickými. To se již také začínají objevovat první prádelenské lisy s různě tvarovanými přítlačnými deskami pro žehlení různých částí textílií. Zrodily se v USA a v Evropě rozšířily až po 2. sv. válce. Kombinací několika účelových lisů do hnízda vznikly kabinetové soupravy, ve kterých vynikla firma Kleindienst, v 60.letech se přidal i Kannegiesser. Jejich součástí byl i skladač vyžehlených kusů. Vyráběly se i specializované lisy pro žehlení např. malých kusů nebo záclon. K revoluci ve tvarovém žehlení přišlo s ústupem bavlny a nástupem směsového materiálu PES + bavlna do zdravotnictví a jiných oblastí pracovního oblečení. Tento materiál lze totiž tvarovat (žehlit) za tepla proudem vzduchu a páry v tzv. tunelfinišerech. Stroje, jak jinak, vznikly také v Americe, pod názvem HotBox. Dnes jsou běžnou součástí velkých prádelen, ale o místo na slunci musely bojovat, protože výsledek žehlení je přece jen jiný než např. při lisování. A zákazníci přijímali novinku jen postupně a s nevelkým nadšením. Tunelfinišery mají výkony až 2 000 kusů/hod a nic racionálnějšího k žehlení tvarových výrobků nemáme.
V čistírnách se vývoj žehlení ubíral jinými cestami. Prádlo po čištění je suché a musí se při žehlení vlhčit párou. Krom toho je struktura povrchu oděvů jiná než prádla. Pokud se žehlí ručně, žehlička má teflonový návlek, aby se žehlený povrch nevyleštil. Žehlí se převážně ručně na žehlících stolech, bězné jsou žehlící lisy a pro větší výkony máme finišery různého určení. Do praxe se dostaly v 70. letech a evropským protagonistou byla firma Normbau. Ve finišerech se oděv upíná na otáčivou figurinu a formuje tahem stroje a teplem páry. Vůbec první přišly do čistíren v 50. letech, nebyly příliš dokonalé a oděvy se často dožehlovaly ručně. Dnes jsou samozřejmostí, existuje řada modifikací pro různé součásti oděvů a na trhu je přetlak výrobků různých výrobců.
Žehlení rovných kusů a ani tvarové žehlení směsí nečiní v průmyslových prádelnách potíže a je zvládnuto. Problémem je domácí praní a navazující domácí žehlení, které mezi hospodyněmi přílš oblíbeno není. Možným východiskem budou rozšiřující se nekrčivé úpravy prádla a oděvů. Nekrčivé košile jsou na trhu již nyní.