Nevíme, jak dlouho vlastně lidstvo pere. Snad 5 000, snad 7 000 let nebo i více. Hmotné důkazy scházejí. Skutečností je, že jakmile se lidské hordy začaly usazovat a zaměnily lov za pastevectví a zemědělství, mezi prvními plodinami byly i textilní rostliny. V naší oblasti to byl především len a je nejstarší textilní rostlinou, kterou začali lidé pěstovat. Když uměli tyto rostliny pěstovat, věděli jak je spřádat a jak z nich tkát textilie. Posléze také, snad z marnivosti nebo touhy se odlišit, také barvit přírodními, zejména rostlinnými barvivy. Lidé také zjistili, že se lépe cítí v čistém oblečení, že je prodyšnější a pro okolí příjemnější a tak začali oblečení prát. Praní patří k nejstarším činnostem lidstva vůbec.
Jak tento vývoj probíhal ve středoevropském prostoru?
- v letech 5 000 – 3 000 př.n.l. Neolit a začínající zemědělství. Textilnictví začíná výrobou jednoduchých oděvů ze lnu a ovčí vlny. ,Oděvy se již perou
- 3 000 – 1 800 př.n.l. eneolit s rozvojem textilní výroby a jednoduchých řemesel
- 400 – 100 př.n.l. Keltové, dosud civilizační vrchol, rozvinutá řemesla a výroba textilií
- a 6. století, Slované, vyspělé zemědělství, textilní výroba a oděvnictví. Souvislost mezi slovy „platit“ a „plátno“ – textilní výrobky jsou měřítkem hodnot a směňují se za jiné zboží.
- st. – popsáno na 40 řemesel souvisejících s textilní výrobou (vlnaři, barvíři, přadláci, tkalci, soukeníci atp.)
Nejstarší textilní rostlinou je len, následovalo konopí, v teplejších krajinách bavlna, v Asii hedvábí, ze živočišných surovin vlna různých zvířat (ovce, kozy, lamy, velbloudi). Vlnu měli v oblibě staří Řekové a Římané, uměli ji barvit a také prát. Praní vlny není úplně jednoduché, ve vodě se sráží. Římané ji prali šetrně v tzv. fullones rozkládající se močí z veřejných záchodků. Byl to dobrý bussines a císař Flavius Vespasianus (39-83 př.n.l.) se rozhodl tuto činnost zdanit. Zvedla se bouře odporu s argumentem, že vzhledem k původu peněz (ze záchodků) není zdanění vhodné. Právě z té doby pochází u našich politiků tolik oblíbené úsloví „pecunia non olet“ tedy „peníze nesmrdí“ a dodávám: hlavně že je máme. [1]
Motivaci k čistotě můžeme posuzovat z různých hledisek (psychologického, sociálního, estetického, dnes převážně hygienického). Lidé pojem čistota a zdraví oprávněně spojují, protože špína je živnou půdou pro bakterie i choroboplodné. Kdysi byla motivace asi spíš sociální, protože ve starém Egyptě se v čitotě a praní angažovali především kněží, kteří včlenili i jakési zásady hygiena do náboženských předpisů.
Ve středověku to byli opět kněží, kteří vymysleli první prádelny jako součást klášterů. Dokazují to plány kláštera sv.Galena z roku 820. V klášterech se také začala používat k praní teplá voda. S kulturou těla a hygienou to bylo ve středověku všelijaké a třeba Anna Boleynová, popravená manželka krále Jindřicha VIII měla jen 4 košile a parádník francouzský král Jindřich IV měl všeho všudy 12 košil a ruská carevna Kateřina jen 6.
Praní bylo vždy (a také pořád je) vázáno na vodu. Pralo se proto na březích vodních toků, potoků a řek. Ženy nejen praly ale fungovaly také jako místní zpravodajství. Praní byla po staletí ženská práce, tvrdá a nevděčná a i dnes v prádelnách převládají ženy. Vrchnost, aby usnadnila přístup k vodě, budovala zvláštní, někdy i kryté přístupové můstky. Zásadně se pralo ve studené vodě bez jakýchkoliv pracích chemikálií. Jediným faktorem praní tak byl mechanický účinek a prádlo se natloukalo a klepalo palicemi a tlouky anebo tlouklo o kameny v řece. Naštěstí tehdejší robustní tkaniny takové zacházení vydržely, ale běda, kdyby se tak pralo dnes!
První živnostenské prádelny vznikaly ve velkých městech v polovině 19. století např. v Hamburgu, Londýně, Vídni. Byly to velké haly a jediným zařízením byly dřevěné kádě, žlaby a stoly když se všechny manipulace prováděly ručně. V 19.století se i v měšťanských domech vyčleňovaly zvláštní prostory pro praní, většinou ve sklepě. Zachytávala se již i dešťová voda, ve které se pralo lépe. První průmyslové pračky se objevily v Americe na přelomu 18. a 19.st. Byly to kladivové pračky, nešetrné k prádlu, vycházející ze století starých principů ručního praní. O 100 let později je v prádelnách již pára s ohřevem vody a parní stroj, který pohání jednoduché pračky a ždímače přes centrální transmisi.
Čistota jako výsledek praní se dá obtížně definovat a číselně vyjádřit. Je to pojem relativní a poplatný době a standardům společnosti v ní žijící. Názory na čistotu se samozřejmě vyvíjely a přístup k čistotě těla, oděvů, prostředí, domovů atd. také. Dnešní nároky jsou nesrovnatelně vyšší než kdykoliv předtím a proto historický vývoj posuzujme shovívavě. V nárocích na čistotu jsme tak daleko, že se dnes neposuzuje jen fyzikální čistota prádla (že je tedy bez nečistot a skvrn) ale také jeho mikrobiologická čistota a nezávadnost (tedy že neobsahuje nadmíru mikrobů a žádné mikroby patogenní).
Sušení a žehlení
K praní patří neoddělitelně i žehlení a i to má dlouhou tradici. Z dob čínské dynastie Han (200-202 př.n.l.) pochází „ohňová“ pánev se kterou se žehlilo. Dnes je v muzeu v Hong Kongu. Je to snad první žehlička vůbec. U starých Vikingů byly v 9. a 10.st. součástí domácností tzv. žehlící kameny ve tvaru hřibů. Z roku 1320 existuje první popis veřejného mandlu v Augsburgu. Středověké mandly byly krabicové: velká dřevěná bedna zatížená kamením se pohybovala sem a tam po dřevěných válcích na rozprostřené textilii. Pohon obstaral žentour nebo vodní kolo (takový mandl perfektně zrestaurovaný je v Babiččině údolí) . Kovové žehličky se začaly používat v 15.st., ze 17.st.jsou docela umělecky ztvárněny z mosazi, bronzu o ocele. Nahřívaly se nad ohněm, později se o ohřev staralo dřevěné uhlí, také ale benzin, petrolej a líh. Americké žehličky měly výměnné držadlo a dvě tělesa střídavě vyhřívané na kamnech. Elektrické žehličky se po prve objevily na trhu v roce 1880.
Vyprané prádlo se sušilo na vzduchu na šňůrách (v Indii dodnes). První průmyslové sušárny byly kulisové a používaly se až do 60. let min.st. První bubnové sušiče se používaly v USA již před II.sv. válkou a první takový „tumbler“ byl dovezen do Německa v roce 1950. Tyto sušiče se rychle rozšířily a vyráběly se i u nás (Kovo Bzenec). Bělení bylo důležitou součástí praním, odedávna, protože přírodním materiály jsou nažloutlé a proto se bělilo na slunci na louce a současně i kropilo. Před asi 80 lety se začalo prádlo modřit tak, že do škrobu se přidávalo modré barvivo (ultramarin). Modrá barva je doplňková ke žluté a modřené prádlo získalo bělostný namodralý nádech. Chemická bělidla nastoupila po II. světové válce.
Škrobení prádla je historicky doloženo z roku 1553 a je spojeno s jakousi Holanďankou, která bělila prádlo pro anglický královský dvůr. Později se v domácnostech bělilo ložní, stolní i osobní prádlo, zejména krojové součásti. Škrobilo se pšeničným nebo bramborovým škrobem. Škrobení mělo význam i v tom, že povrch naškrobeného prádla se méně špinil a lépe odepíral. S rozpuštěným škrobem se při praní totiž odeprala i nečistota. Dnes se škrobí jen výjimečně – více si ceníme měkkých, splývavých tkanin než tvrdých škrobených. Ale v polském zdravotnictví se hodně škrobí dosud.
Kdybychom chtěli definovat novodobý vývoj prádelenství, mohli bychom ve shodě s odborníky mluvit o těchto etapách:
- 1950-1960 – opětovná výstavba sektoru služeb, který byl v průběhu války zničen nebo alespoň silně poškozen
- 1960-1980 – v Evropě roste blahobyt a poptávka po službách se zvyšuje, také v
- v prádelenských. Kapacita prádelen roste a prádelny se modernizují1
- 1980-1995 – roste povědomí i kvalitě praní a lidé ji žádají. Začíná se dbát na mikrobiolo-gickou čistotu praní. Rozvíjí se certifikace prádelen.
- 1995-2000 – výrobci nabízejí modulární, flexibilní řešení prací techniky
- 2000-dosud – obrovský důraz na šetření energií, vodou a surovinami. Šetření se přizpůsobují technologie i výrobci. Etablují se tzv. zelené prádelny.
Prádelenství se tedy neustále vyvíjí stejně jako jiné obory služeb i techniky.
IZK