Oxid uhličitý-Podivuhodné čistírenské rozpouštědlo

Tím myslím kysličník (dále jen oxid) uhličitý. I žáček ve škole ví, že je to plyn. V bublinkách nápojů z Tesca, pěně piva, kynoucím těstě, spalinách z uhlí. Přibývá ho ve vzduchu, kde způsobuje fatální změny klimatu.

Copak můžeme v plynu čistit šatstvo? Také viz ZDE Ano, pokud ho zkapalníme a každý plyn lze vysokým tlakem zkapalnit. A kapalný oxid je už jiné kafé! Kapalný oxid uhličitý připomíná hustotou benzin. Jenže ne zkapalnění oxidu potřebujete tlaky 55-60 barů a celý čistící stroj musí být řešen jako tlaková nádoba se vším všudy. Stěnami, armaturami, ventily, potrubím, těsněním. A pěkně se prodraží. Uvažte, že jenom na dveře stroje působí tlak desítky tun (140 t)! Hmotnost 15-20 kg stroje je 3,5 t a více a jde o kvalitní nerezovou ocel.

Inspirací pro použití oxidu v čistírenství bylo jeho mnohaleté předcházející využívání v potravinářském průmyslu k extrakcím. Má výhodu v tom, že je látkou přírodní (v ovzduší je ho trvale asi 0,03%), naprosto netoxickou a nehořlavou, ničemu neškodící. Úvahy o využití oxidu k čištění trvají někdy od roku 1977, ale mnoho let byly jen spekulativní. Až po skončení studené války v roce 1989 se i vojenským výzkumníkům uvolnily ruce a mezi novými projekty bylo i využití oxidu v čistírnách. Háček byl v tom, že od samého začátku se vědělo, že čistící účinek oxidu je mizerný a že současně s vývojem stroje se musí v chemických laboratořích pracovat na vývojí zesilovače. První oxidový stroj byl představen veřejnosti v roce 1966 firmou Hughes Enviromental. Měl hodně slabin a byl opravdu jen experimentálním řešením. Praktické řešení přišlo na trh opět v USA v únoru 1999 a za projektem byla firma Micell Technologies. Mezitím byl vylepšen i stroj Hughes a Američané si mohli vybírat z obou strojů. Ne s velkým nadšením, komerční úspěch zaostal za očekáváním. Především proto, že stroje byly drahé, těžkopádné a čistící účinek nevalný.

V Evropě z popudu VÚ Hohenstein řešila problém oxidového stroje skupina odborníků na podnět německé státní zakázky a výsledek představila veřejnosti v roce 2000. Plného uznání oxidovému stroji se dostalo až v roce 2004, kdy byl k disposici již i účinný zesilovač. Stroj, díky spolupráci několika firem (SailStar, Electrolux, AGA aj.), byl schopný komerčního provozu a začal se vyrábět a dodávat zájemcům. Těch mnoho nebylo. Konstrukce oxidových strojů jsou kryty řadou patentů (prim v nich mají Američané) a před výrobní realizací musí dojít k dohodám o jejich využití. Velkým krokem dopředu bylo vyřešení recyklace oxidu ve stroji, která snížila spotřebu na přijatelné 2%. Handicapem oxidových strojů je pořizovací cena. Jsou 3-5x dražší než stroje klasické a není divu, že jich zatím pracuje jen pár desítek jak v USA, tak v Evropě. Provozní náklady mají ale příznivé. I proto, že se zboží nesuší a CO2 vyprchá po uvolnění tlaku na konci cyklu bez záhřevu. Pracovní cyklus je krátký, asi 30 minut.

Diskuse se vedli i o bezpečnosti provozu oxidových strojů. Oxid uhličitý není jedovatý, je ale v koncentracích nad 15% nedýchatelný. Ve stroji je asi 200 litrů tekutého oxidu. Kdyby najednou při nějaké havárii unikl, změnil by se okamžitě na plyn. A víte, kolik by ho bylo? Asi 85 000 litrů. Zamořil by nejen čistírnu, ale i okolí. Malých úniků se obávat netřeba. Z dírky ve stroji unikající a expandující oxid by se měnil na sníh. A čistící stroj, jako tlaková nádoba, má také svoje bezpečnostní slabiny.

Další osud oxidových strojů není úplně zřejmý. Malým čistírnám nevyhovují pro vysokou pořizovací cenu a velké čistírny postupně mizí. Bude určitě ale svázán s budoucností PER, která zatím také jasná není a bude čelit konkurenci jiných alternativ. Upřímně,  v souvislosti s očekávanými klimatickými změnami není konec konců úplně jasná ani budoucnost naší domovské planety.

-izk-

 

 

0 0 votes
Article Rating
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments