Stesky na sucho posloucháme při hovoru se sousedy běžně. Ale podíval jsem se na úhrny srážek za posledních 10 let a věřte, nebo ne, oscilovaly kolem 100%. Jak to tedy vskutku se suchem je?
Ročně u nás spadne na 49 mld. litrů vody (2011). Z toho se 35 mld. odpaří a odteče 14 mld. S výparem nic moc dělat nemůžeme, je to jev přirozený a závislý na rostlinném a lesním pokryvu. Třeba velký strom za den odpaří 300 i více litrů vody, 1 ha kukuřice 28 000 l. Ale výpar záleží na teplotě. Loni bylo u nás 12 tropických dní a od roku 1961 narostla průměrná teplota o 2 °C, dvakrát více než jinde v Evropě. Může za to obsah CO2 v atmosféře, kterého ročně přibývá 15 Gt.
Ojedinělé pokusy se zachytáváním oxidu ve vzduchu zatím příliš úspěšné nejsou a navíc cena je astronomická – u elektrárny Petra Nova 4 167 USD/kW. Hladina spodní vody klesá a vodaři udávají, že v 60% studní je hladina na úrovni silného nebo mimořádného sucha. Nedivme se, vodní toky desítky let regulujeme a jejich délka klesla o 1/3. Třeba tok Moravy se zkrátil o 40% a zůstalo jen 180 slepých ramen. Bez regulace je jen vyhledávaný region Litovelské a Strážnické Pomoraví. Regulujeme více než 100 let a primárním cílem bylo spoutat řeku do tvrdého a rovného koryta, bez břehových porostů a vodu co nejrychleji z krajiny odvést. Následek? Výrazný pokles hladiny podzemních vod a vysychání lužních lesů. Původní motivace, získat půdu pro zemědělství, byly bohumilá, ale s následky se dodnes obtížně vyrovnáváme. Říční síť se za posledních 200 let zkrátila o 4 500 km a ze 7 600 km vodních toků je regulačně upraveno 2 160 km (28%), u potoků 40%. Ale nejhorším bolševickým dědictvím v oblasti vodního hospodářství jsou meliorace. Původně široký pojem se smrskl na celoplošné odvodňováni trubkovou drenáží a to se stalo největším hitem socialistického zemědělství. Odvodňovalo se i tam, kde k tomu chyběly rozumné důvody a náklady na akci činily přes 16 mld. korun. Výsledkem je přes 1 milion ha zmapovaných meliorovaných ploch a odhadovaných dalších 0,5 mil. ha, které zmapovány nejsou. Ale to nebylo vše, co se v krajině událo. Bylo rozoráno 270 000 ha luk a pastvin, 145 000 ha mezí, 120 000 ha polních cest, 35 000 hájků a lesíků a odstranilo se 30 000 km liniove zeleně. Tyto zásahy měly obrovsky negativní vliv na vodní režim venkovské krajiny, zasakováni srážkové vody a hladinu podzemních vod.
Retenční schopnost krajiny (tedy množství vody, které se v krajině zadrží) se výrazně zmenšila a odtok zvětšil. Přispěl i způsob zemědělské výroby a monokultury na plochách největších v Evropě. Někteří odborníci dokonce mluví o kriticky nedostatečné retenční schopnosti a poškození krajiny v důsledku nevhodného hospodaření v zemědělství a lesnictví v posledních letech. To je alarmující, ale řádový občan sotva zjedná nápravu. Ona bude totiž dlouhodobá a nákladná: revitalizace vodních toků, změny v zemědělském hospodaření a rozmělnění velkých lánů, budování zasakovacích pásů a jímek, záchyt srážkových vod, revize drenáží a jejich eliminace tam, kde nejsou potřebné, zalesňování a výsadba zeleně, návrat k organickému hnojení, budování tůní, mokřadů a rybníčků.
Takže v zásadě víme, co bychom měli dělat k nápravě, ale zcela schází politická vůle a jí odpovídající závazná rozhodnutí, pokyny, vyhlášky, zákony. A samozřejmě, zajištění investičních prostředků. Víte o politikovi, který by rétoriku „antibabiš“ nahradil smysluplnou starostlivostí o přírodu, změnu zemědělství a nápravu vodního režimu v krajině? A náležitě se angažoval? Jenže taková činnost je nepopulární s nulovou politickou prioritou. Navzdory varovným hlasům odborníků.
Při průzkumech se zjistilo, že 73% Čechů považuje nedostatek vody za vážný problém a jsou ochotni vodou šetřit. Mladí z principu a pozitivního vztahu k životnímu prostředí, senioři, protože si uvědomují cenu vody a snaží se snížit náklady. Ať je motivace jakákoliv, je dobře, že si občané hodnotu vody uvědomují a jsou svolní něco pro zachování vodního bohatství udělat.
-izk-