Ať se nám to líbí nebo ne, žijeme v období plastů. Kdysi dobrodiní, dnes prokletí. Plasty a výrobky z nich ochotně a rádi využíváme ale co s nimi po použítí? Ony se spontánně nerozloží, ale jenom pořád se rozpadají na menší a menší částečky a ty pronikají úplně všude .Lidstvo je vyrábí 65 let a za tu dobu vyrobilo 8,3 mld. tun.
Půjde-li výroba takto dál, těšme se, že do roku 2050 se vyrobí bratru na 34 mld. tun. To už je zdrcující zátěž pro Zemi, přírodu a lidstvo. Teď se jich vyrábí ročně 330 mil. tun tj. 45 kg/os/rok, a v tom ročně 500 mld. PET lahví. Podívejte se kolem, jsou úplně všude. Z toho vyrobeného množství 8 mil. tun plastů ročně odplyne do moře (a možná až dokonce 14 mil. tun, odhady se různí), V oceánech je 6 obrovských plastových ostrovů a jenom v tom největším na severu Tichého oceánu se vznáší skoro 100 000 t plastů, tedy na 2 mld. kusů.
Ale to jsou velké plastové kusy. Větší nebezpečí hrozí od tzv. mikroplastů, nepatrných kousků od 100 nm (1 nm je miliardtina metru) až po 5 mm. Je to směs vláken, kuliček a zlomků nepravidelného tvaru. Lámáním, otěrem, drobením a vůbec fragmentací na všechny způsoby vznikají částečky pořád menší a menší. Jsou lipofilní a ty nejmenší jsou buňkami doslova přitahovány, takže mohou být ve žluči, slinivce i mozku. Řeky je odvádí do moře (ty nejznečištěnější řeky jsou v JV Asii a plastů je tolik že už není vidět ani vodní hladina), tam sedimentují nebo se vznášejí, dál omílají na menší a menší a stávají nechtěnou potravou mořských živočichů, ryb, korálů, korýšů, měkkýšů. Všeho, co v moři žije od planktonu až po velryby. A následně lidí.
Kromě plastových úlomků jsou mezi nimi vlákna z textilií a částice přidávané do kosmetických přípravků, krémů a zubních past. Ty nejmenší pronikají až do buněk a co přesně v nich tropí ani zatím nevíme. Určitě ovlivňují endokrinní systémy, mohou způsobit genetické defekty a jsou ještě i nositeli polutantů. Do plastů se totiž při výrobě přidávají změkčovadla, retardéry, barviva, mořidla a zůstávají v nich nezreagované monomery. Takže to není jen plast, ale celý koktail chemických látek, který plast doprovází. Nejnebezpečnější je bisfenol, který se rozpadá na látky narušující hormonální rovnováhu. A s přirozeným rozkladem v moři je to tak, že PET láhev se rozkládá 450 let, rybářský vlasec 600 let a igelitka 10-20 let. 
Odhaduje se, že v moři je 90 000 až 230 000 tun mikroplastů. Takže na přírodu zapomeňme, odpad sám od sebe nezmizí. Abychom nebyli jednostranní, připočtěte si k tomu více než 1 mld. aut a otěr z jejich pneu, který se vznáší ve vzduchu a který dýcháme. Pohrajte si s čísly a spočítejte kolik ho je a kolik se ho vznáší ve vzduchu. Na 100 km se uvolní z 1 vozidla 10 g pneuotěru. Jenom v malém Dánsku odhadují množství otěru na 5 500-14 000 t ročně.
A teď se vraťme k mikročásticím ve vztahu k oděvům a jejich údržbě. Významným zdrojem mikroplastů je praní a také ovšem prosté nošení oděvů. U praní vedlejší jev, za který prádelny nemohou. V obou případech se z plastů uvolňují do okolí mikrovlákna. Asi 35% mikroplastů jde na vrub právě těmto činnostem a přitom vlákenné struktury mikrovláken se považují za nebezpečnější než útvary forem kompaktnějších. Jde o vlákna chemické, především PES, také ale PAN a PAD, vlákna přírodní bavlněná se uvolňují mnohem méně.
Údaje, kolik mikrovláken se uvolní při jednom praní se různí. Přikloňme se k hodnotě, že je to kolem 2 000 mikrovláken z jednoho praní. Vůbec nejvíce jich vzniká z oblíbeného fleecu. Ten nosíme všichni. Běžný údaj mluví o 700 000 mikrovláken z jedné náplně pračky, extremní až o 6 mil. Ty rozdíly se dají vysvětlit snadno: neexistují žádné standardní podmínky zkušebního praní a každý vědec pracuje s jinými jeho parametry. Při praní dochází k intenzivnímu mechanickému účinku v bubnu pračky (ten je ostatně nezbytností, aby se špína vůbec uvolnila), úlohu hraje i teplota, chemie a lázeň. Britové si vypočítali, že praní v této zemi uvolní každoročně 250 tun mikrovláken do odpadní vody. Takže praní nezpochybnitelně k uvolňování mikročástic přispívá. A ročně se pere neuvěřitelných 50 mld. kusů oděvů.
Nejen ovšem praní, také každodenní nošení oděvů. Jakmile si cokoliv oblečete, v ten okamžik se začínají do okolí uvolňovat mikrovlákna. Vznášejí se úplně všude a i v uzavřené místnosti je jich 1-60 kusů na 1 m3 vzduchu. Ví o tom své lidé, kteří se pohybují a pracují v čistých prostorách. Je přirozené, že výzkumníkům problém mikrovláken a praní neuniká a zabývají se jím desítky výzkumných projektů. V jednom z posledních se angažuje výzkumné středisko DeIM spolu s TU Berlin. Především se piluje a standardizuje výzkumná metodika a zatím se jenom potvrdilo, že nejvíce mikrovláken se uvolňuje z PES a ze směsí, ve kterých převládá a že množství uvolněných vláken zvětšuje přítomnost detergentů. V OV z praní bylo nejvíce PES a to 1-5 mg/l. Projekt pokračuje a není uzavřen. Za těchto okolností se nelze divit, že mikrovlákna pronikají do těl lidí. Kolik z hlediska počtu se výzkumníci neshodnou, berme za bernou minci 40-50 000 za rok podle studie Enviromental Science and Technology.
Mikroplasty jsou v pitné vodě i vodě balené. Vodní zdroje analyzoval Ústav pro hydrodynamiku AV ČR a zjistil, že jsou ve všech analyzovaných vzorcích v počtu 300-900. A to ještě úpravny dokázaly 70-80% mikročástic odstranit. Jsou, samozřejmě, také ve vodních tocích. Z Hřenska odplyne do Německa na 50 mld. mikročástic denně.
Výroba chemických vláken je obrovský bussines, za 50 mld. USD ročně a nikdo ji nezastaví. A mikrovlákna budou v biosféře a tělech přibývat. O tom, zda a jak jsou zdravotně nebezpečné se vedou spory. Nevíme. Ale určitě organismus vnímá mikrovlákna jako něco cizorodého, co nemá co v těle dělat a co vyvolává záněty a v krajním případě nádory. A ani moc dobře nevíme, jak problém prakticky řešit.
Existují filtry, které lze dodatečně namontovat na domácí pračku k zachytávání mikrovláken s účinností kolem 90%. Stoji asi 60 Euro a dají se regenerovat. Jakýmsi řešením je co nejšetrnější praní z hlediska mechanického účinku, ale to se dostáváme do rozporu s potřebou co nejúčinnějšího odeprání nečistot. Opotřebení snižuje i praní v pytlích. Veliké množství mikrovláken produkují i sušiče a i ty by musely mít mikrofiltry.
Nic z toho není systémové řešení. Tím by byl vývoj nové generace tkanin se sníženou produkcí mikrovláken při nošení a praní. Zatím nejsou a ani se nezdá, že rychle budou. Centrem současné masové textilní produkce je JV Asie a tam jakákoliv motivace tohoto druhu schází. A divte se, k šíření mikročástic přispěla i covidová pandemie a obecné nošení roušek a manipulace s nimi.
Úplná eliminace mikrovláken z vody je tak náročná, že kdyby se prokázala jejich zdravotní rizikovost a nutnost úplného vyloučení, stala by se voda rázem nejdražší „potravinou“ na Zemi a její cena by nesmírně vzrostla. Zatím jsou mikrovlákna ve všech zdrojích na všech kontinentech a převládá názor, že až tak kritickou zdravotní hrozbu nepředstavují. To je převládající názor současnosti a co přinese budoucnost, teprve uvidíme. Počítejme s tím, že mikrovlákna jsou úplně všude, ve vzduchu, vodních zdrojích i půdě, v Arktidě, tropech i na Sahaře, v tělech živočichů, vodě, potravinách i soli.