Od přítele jsem dostal brožuru „Směrné technologické postupy pro praní prádla ze zdravotnických zařízení“ z roku 1978 se slovy: napiš o tom něco, ať mladá generace ví, jak se kdysi pralo. Poslechl jsem. Zajímavé je, že brožuru nevydalo tehdy velmi agilní Společenstvo prádelen a čistíren se sídlem v Ostravě, ale Ministerstvo zdravotnictví ČR především pro střední zdravotnické pracovníky, tedy sestry, které s prádlem v nemocnicích pravidelně manipulovaly. V těch letech byla totiž spolupráce prádelenství se zdravotnictvím živá a obojstranná, mnohem lepší než dnes. Teď, jak známo, není žádná. Na textu brožury se podílel Výzkumný ústav místního hospodářství v Praze, který dlouho vedl ing. Kočí. Náplní práce VÚMH bylo zkoumání pracích a čistírenských technologií, ověřováni nových detergentů a pomocných prostředků, přezkum nových zařízení a činnost kontrolní a školitelská. VÚMH měl také bohatou (na tu dobu) knihovnu a čítárnu. V prádelenství hrál důležitou roli. Spolupracovala Rakona n.p., náš tehdy největší výrobce detergentů, Výzkumný ústav tukového průmyslu a také Kovoslužba Praha. Docela se mi zdá, že tehdejší spolupráce různých subjektů v našem oboru byla mnohem bohatší a mnohostrannější. Z hlediska použitelných detergentů a pomocných prostředků to bylo jednoduché: na předepírku byl k disposici náš jediný enzymatický prostředek Bio-alfa, na hlavní praní Alfa nebo Zenit a jako úpravnický prostředek odmašťovač B-19 nebo Alkon A. To bylo vše. Alfa prala dobře, deklarovaný obsah aktivních látek (rozuměj tenzidů) byl podle normy 21%, skutečnost zjišťovaná rozbory 22-23%. Zenit byl k disposici k bělícím lázním, protože obsahoval perboritan sodný. Pral také dobře, ale k aktivaci bělení byla potřebná poněkud vyšší teplota. Proti dnešku výběr víc než jednoduchý. Ne vždy ale ve skladech Řempa bylo to, co jste právě potřebovali, a kolegiální výpomoc mezi prádelnami byla samozřejmostí. Bělit bylo povoleno peroxidem nebo chlornanem sodným. Vesměs se bělilo chloračně, doporučení znělo na druhou máchací lázeň při teplotě do 60°C tak, aby koncentrace aktivního chloru nepřesáhla 150 mg/l. 
Z hlediska praček také nic složitého. Převládaly bubnové pračky bez odstředění v kombinaci se samostatnými opodál stojícími odstředivkami, rozšiřovaly se washextraktory a prací postupy pamatovaly i na tunelové pračky. Tenkrát se spíše razil název „kontinuální“. Ta první v Hradci Králové byla předmětem obdivu a tematických zájezdů. U běžných praček šlo vesměs o starší výrobky Kovomat Trnava a pozdější Romo Fulnek, na Slovensko se sem tam dovážely i velké (docela kvalitní) 180 kg washextraktory Textima z NDR. Základní faktory praní se již tenkrát respektovaly bez výhrad a také požadavky na dezinfekční praní. Hygienické zásady byly zpracovány Odborem hygieny a epidemiologie MZd ČSR a bez výjímek akceptovány. Respekt k ústředním orgánům byl mnohem větší než dnes a strach ředitelů z odvolání také. Za zmínku stojí i to, že směrné technologické postupy prádelny vesměs vítaly jako pomoc – vždy je pohodlnější držet se písemného pokynu, než vymýšlet něco nového. Také se tyto postupy respektovaly a za dlouhá léta kontrol v KORTu nevím o žádném případě jejich porušovaní. Protože všechny prádelny praly v podstatě stejně, bylo také jednodušší srovnávání jejich výsledků a nebyl žádný důvod k technologickému tajnůstkářství. Dnes je situace zcela jiná, kolik dodavatelů pracích prostředků, tolik technologických postupů a navíc v mnoha variantách. Nikdo nikomu žádné směrné postupy nepředepisuje, jsou v rukou dodavatelů a neveřejné, ba někdy nemají úplné informace ani zákazníci. Výhodou pro prádelny je ale to, že za postupy a výsledky praní zodpovídá někdo jiný, ne prádelna.
A jak to bylo s tehdejšími hygienickými zásadami? Jeden rozdíl byl vskutku markantní, tehdy se deklarovalo, že „veškeré prádlo ze zdravotnických zařízení musí být práno v prádelnách těchto zařízení. Pokud ve výjimečných případech v jiných prádelnách, musí dát souhlas příslušný orgán hygienické služby“. Takže, žádný outsourcing ani textilleasing, tedy to, co je dnes samozřejmostí. Již tenkráte ale bylo zřejmé, že se zdravotnické prádlo pere dezinfekčně se stejnými nároky na hygienickou kvalitu, jako dnes. Mnohem důsledněji a zodpovědněji se tehdy pracovalo v nemocnicích se špinavým prádlem. Bylo zcela vyloučeno, aby se např. ve špinavém prádle vyskytly vatové tampony, papírové pleny nebo cokoliv cizího, co tam nepatřilo. Možná bylo v nemocnicích více personálu, nevím. Předepsaný postup třídění byl tento:
- Prádlo běžně zašpiněné
- Prádlo silně zašpiněné bílé, stálobarevné
- Prádlo silně zašpiněné typu montérky, prádlo z kuchyně
- Prádlo zakrvavené (operační, gynekologické atp.)
- Prádlo z kožních oddělení
- Prádlo z infekčních oddělení
Pytle na prádlo zakrvavené byly označeny červeným pruhem, v pytlích s černým pruhem bylo prádlo silně zašpiněné. Jiné druhy prádla byly v pytlích nijak zvláště neoznačených. Pytle byly zavěšeny na vozík, byly neprodyšné a pravidelně se praly. Prádlo se do prádelny odváželo každý den a před dopravou se shromaždovalo v účelovém a pravidelně dezinfikovaném skladě. Skříňových aut bylo málo a prádlo se často vozilo pod plachtou. Za manipulaci s prádlem zodpovídala vrchní staniční sestra. Předpisy pro dopravu byly přibližně stejné jako dnes. Hygienické zásady se od těch dnešních příliš nelišily.
Pochopitelné rozdíly ale jsou v technologii praní – ta se za 40 let hodně změnila. Ve všech faktorech praní. Mechanický účinek je dán především konstrukcí pračky. Zcela zmizely jednoduché bubnové pračky a při nich stojící odstředivky. Většina prádla se dnes pere na tunelových pračkách, kterých je v ČR více než 50. Mají velký průmět bubnu, vysokou pádovou výšku a vysoký účinek praní. Standardem pro dnešní washextraktory je frekvenčně řízený motor a možnost plného odstředění po každé lázni, přesné automatické dávkování detergentů, často šetrná perforace bubnu, automatické vážící zařízení s vazbou na dávkování vody a detergentů a systémy recyklace. Z hlediska teplot jsme již prakticky zapomněli na tehdy obvyklou a předepsanou vyvářku a pereme nejčastěji při 60-70°C. Jiná je i chemie. Moderní prací prostředky jsou mnohem sofistikovanější s účinnějšími tenzidy, enzymatickými systémy a emulgátory a s větším počtem složek. Rozšířily se kapalné detergenty. Snížilo se jejich dávkování a je mnohem přesnější. Nebělí se aktivním chlorem, ale aktivním kyslíkem v bělících systémech kyselina peronová+peroxid vodíku. Šetrněji vůči textiliím. Výrazně se snížil počet máchacích lázní z tehdy obvyklých až 5 na 3 a zavedlo se meziodstředění, u moderních praček bezproblémové. Široce se rozšířily recyklační vodní systémy. Doba praní se zkrátila. Tehdy předepsaná předpírka měla hranici 15 minut a stejně tak hlavní praní. Dnes, i při nižších teplotách, je zaručen dezinfekční účinek většinou při 10 minutách. Uveďme, že ale již tenkrát se vědělo o hygienických výhodách prokládacích praček „v prádelnách ve zdravotnictví je nutno používat takové technologické zařízení, které umožňuje rozdělení na čistou a nečistou stranu“. Toto ustanovení se nedodržuje s důsledností ani dnes a skoro půl století se s ním hygienici nevypořádali. Prádlo po těžkých infekcích pacientů variolou nebo tyfem podléhalo zvláštnímu režimu podle zásad uveřejněných v přílohách časopisu Acta hygienica v letech 1971 a 1973.
Jaký tedy byl konkrétní prací postup? Řekněme, že byla k disposici bubnová pračka. Předpírka 1:5, 15 minut při 40°C a dávce 2,0 g/l Alfy a s alkalickou přísadou B 19 1,5-2,0 g/l. Hlavní praní 1:4, 15-20 minut za vyvářky, 3,0-3,5 g/l Zenit a 1g/l B-19 a po té 5 máchání s rostoucím množstvím vody od 1:5 až po 1:8. První tři máchání 5 minut a poslední dvě 3 minuty. Cyklus se natáhl hodně přes 1 hodinu. U bílého silně zašpiněného prádla s fekálním znečištěním předcházelo předpírce přemáchání ve studené vodě s poměrem lázně 1:5 3-5 minut a mohlo se dvakrát opakovat. Dávky pracích prostředků byly zvýšené. Navíc po předpírce bylo zařazeno 3-minutové mezimáchání. Spotřeba detergentů u málo zašpiněného prádla byla kolem 20 g/kg, u silně zašpiněných sortimentů rostla na 30-35, ba až na 40 g/l. Spotřeba vody byla mnohem vyšší než dnes. Sem tam se vyskytly problémy se zvýšenou pěnivostí lázní – ta byla, stejně jako dnes, hodnocena negativně. Pralo se ve vodě měkké, ale ne tak důsledně jako dnes. Změkčovací baterie se teprve v prádelnách začaly šířit a doporučení znělo na změkčování vody Syntronem. To bylo velmi účinné, ale i drahé řešení. Zatím co Alkon A byl primárně určen pro textilní průmysl, odmašťovač B-19 byla improvizace (ale obvyklá a účinná), protože šlo o odmašťovadlo z kovoprůmyslu. Ve zmiňovaném období se ještě našly prádelny, které k úpravě vody používaly uhličitan sodný – sodu. Prádelenské kotelny byly vesměs uhelné s omezeným tlakem páry, což se (spolu se šmahem starými žehliči Kovo Cheb) podepisovalo na účinnosti žehlení. Veškeré technologické zařízení bylo, podle dnešních měřítek, nehospodárné, s vysokou spotřebou energie, vody a dlouhými technologickými dobami. Pokrok je znatelný.
-izk-