Žijeme uprostřed ní už 200 let a všechny obrovské změny naší společnosti a její vývoj jsou jejím důsledkem. Stále přináší nové a nové technologie a změny. Jednou z největších je tempo, jakým produkujeme pořád více věcí, předmětů a výrobků. Také ovšem pořád nových a sofistikovajších.
Tato obrovská produkce vede ke znečištění atmosféry, nadprodukce plastů k zamoření planety jejich částicemi a výrobě dalších a dalších chemických látek a k jejich rozšíření po ekosféře Země. Řetěz příčin a následků je složitý. Třeba: větší počet lidí potřebuje více potravin a ty nelze vypěstovat bez hnojení dusíkatými hnojivy. Potřeba jejich výroby vedla k novým chemickým technologiím a produkci hnojiv s využitím atmosférického dusíku.
Když vypukla 1. sv. válka, mnoho lidí se utěšovalo, že brzy skončí, protože bude nedostatek výbušnin. Mýlili se, Němci našli nové způsoby jejich výroby. Trvala 4 roky, padlo 10 mil. lidí a 20 mil. bylo zraněno. Skoro 10 miliard lidí potřebuje tolik ošacení, že bez chemických vláken uspokojit potřebu nelze, ale mikročástice z chemických vláken přecházejí do vody. Podívejte se kolem na business s léky. Každý senior užívá nejméně tři a v našem malém městě je 10 lékáren. Bylo by jich tolik, kdyby to nebyl výtečný kšeft? Ale zbytky léků přibývají ve vodních tocích a negativně ovlivňují život ve vodě.
Teď žijeme uprostřed další důležité technologické revoluce. Umíme vyrábět čipy, integrované obvody, transistory, počítače, umělou paměť, rozhodovací moduly, digitální hodinky a všelico ostatní. Také ovšem umíme rekombinovat DNA, vyrábět lidský insulin, produkovat růstový hormon, umíme buněčnou plasmidovou aktivaci rozkládající krevní sraženiny a ovládáme biogenetické inženýrství. Tyto nové technologie přinášejí i rizika, která ani neumíme docenit. Co když do prostředí uniknou z laboratoře nebezpečné modifikované bakterie? Vlastně ani přesně nevíme, jaký je původ coronaviru. Někdo říká v přírodě, někdo že jde o laboratorní únik. U mnoha lidí se objevuje chemofobie, tedy nedůvodný strach z chemických sloučenin, strach ze skládek odpadu, z úniku chemikálií do vody, vzduchu a půdy, ukládání radioaktivního odpadu a chemických havárií. Ty se skutku přihodily.
V roce 1984 indický Bhopal s únikem metylizokyanátu a tisíci mrtvými a 1986 havárie reaktoru v Černobylu. Na důsledky si všichni pamatujeme. Komplikací s černým vývozem nebezpečných chemických látek na skládky jsou desítky po celém světě. I na sousedním Slovensku, na východě v bývalém Chemku Strážském. V areálu podniku je na 3 500 t látek typu PCB, dalších 900 t na skládce Pláne a nebezpečí pokračuje odkalištěm Poša. Ohroženo je na tisíce lidí v okolí města. A leta se nic neděje. V celém světě se přijímají zákony, které by měly technologická nebezpečí omezit a definovat přijatelné standardy chránící veřejné zdraví a bezpečnost. Realizace takových zákonů ale v praxi nemůže být okamžitá.
V případě rizikových výrob nebo rizikových investicí se dnes vyžaduje zhodnocení s tím spojeného rizika. Akceptance rizika publikem nemusí s názorem odborníků souhlasit a navíc, kdo umí odpovědět na otázku „jaká míra rizika je ještě přijatelná?“. A totéž platí i pro látky škodlivé nebo jedovaté. Kde je ta hranice oddělující bezpečno od nebezpečna? Odpověď se hledá obtížně a vědci nikdy nejsou v názorech zajedno.
K vývoji průmyslu a vědy a chemie si musíte najít osobní stanovisko. Bez předsudků zvážit, co nám dávají a oč nás připravují. Zvážit enviromentální následky pro budoucí generace, a zda a jak je můžeme omezit. Zhodnotit vědecký a technologický pokrok, který je součástí našich životů a existence. K tomu ale musíte i něco o problému vědět, sem tam přečíst, prostudovat, být v obraze. Zprávy v TV a novinách nestačí. Jsou subjektivní, zmanipulované a podepsané názory autorů, kterým často schází znalosti a erudice. Být informován je vaše plus a je to vaše osobní zodpovědnost. Tak se snažte!
-izk-