Lidstvo pere oděvy možná 10 000 let, přesně to nikdy nezjistíme. Je to jedna z nejstarších činností lidí vůbec. A v protikladu k praní stojí jen 192 let stará historie chemického čištění. Jde o dva podobné způsoby údržby textilií, které se liší prostředím, ve kterém pereme. U praní ve vodě, u čištění v chemických rozpouštědlech. Přírodní rozpouštědlo je jen jedno: terpentýn a u něho opravdu historie čištění začíná. Na terpentýn navazují desítky jiných rozpouštědel, které jsou ale již produktem chemického průmyslu. Proč na jedné straně voda a na druhé rozpouštědla? Již staří Římané věděli, že vlněné oděvy se obtížně perou ve vodě, sráží se a plstí. V rozpouštědlech se ale perou bez potíží. Takže potřeba čištění je vyvolána textilními materiály, které nemají při údržbě rády vodu. A protože v textilnictví přibývá i chemie (lepení spojů, fixačních vložek, nové úpravy) a stejně tak i kombinací rozmanitých materiálů nesnášejících vodu, potřebujeme i chemické čištění.
K čištění jsme dospěli náhodným objevem barvířského mistra z předměstí Paříže St. Denis Jolly Belina v roce 1825, který zjistil, že terpentýn bezvadně odstranil skvrny z vlněného pestrého husarského kabátce, který se nedal ve vodě prát. A to byl start do chemického čištění. Nejprve jen ve Francii, později v Německu, Anglii a jinde. Ale již před Belinem odstraňovali na ulicích velkých evropských měst skvrny z oděvů potulní tzv. degraséři a vůbec první příručka o tom, co dělat se skvrnami, vyšla v německém Mainzu již v roce 1532. Terpentýnu se na trhu brzy nedostávalo. Jeho zdroje jsou omezené a navíc byl používán i ke svícení. Pomohla rozvíjející se chemie s benzolem. Největší benzolovou čistírnu vůbec vybudoval Wilhelm Spindler v Berlíně. Později přešla na benzin. Měla v roce 1910 přes 2 000 zaměstnanců, o které se vzorně starala, vlastní plynárnu, vlečku atp.
Výkony? Ročně 1,8 milionu vyčištěných kusů, z toho 0,7 mil. oděvů, 0,3 mil. rukavic, 0,14 mil. záclon atd. Po benzolu, který škodí zdraví, nastoupily do čistíren benziny. S různými vlastnostmi a různou destilační teplotou. U nás se v benzinu kdysi čistilo na 40 % sortimentu a v praxi se udržel až do let devadesátých minulého století. Terpentýn, benzol, benzíny měly obrovský nedostatek a tou byla hořlavost a také výbušnost par. Historie zaznamenala katastrofální požáry čistíren a mnohá úmrtí. Opět pomohl ve 20. letech německý chemik Wacker a nabídl čistírnám trichloretylén (TRI) a o něco později tetrachloretylén (PER). A navíc založil strojírnu, která vyráběla i čistící stroje nové koncepce vhodné pro tato rozpouštědla. Jejich boom nastal po 2. světové válce. Ovládla trh. PER byl natolik úspěšný, že se považuje dosud za rozpouštědlo téměř ideální a čistí se v něm většina oděvů. Jde ovšem o chlorovanou látku přírodě cizí a množí se výhrady k jeho toxicitě a negativnímu vlivu na životní prostředí. Chemici jsou proto nuceni hledat tzv. alternativní rozpouštědla, která by PER nahradila a neškodila ani zdraví a ani životnímu prostředí. Je jich již na trhu celá řada, ale mají také své necnosti. Především jsou šmahem hořlavá a několikanásobně dražší než PER (Rynex, GreenEarth, Solvon K4, Hi-Glo, Sensene atp.). V praxi najdeme i extrémní řešení, např. čištění v kapalném oxidu uhličitém. Nová rozpouštědla vyžadují také jiné čistící stroje než PER. Naše čistírny se do jejich používání nijak nehrnou. Ale je tu ještě jedna zajímavá technologie, zasluhující popis. Kdysi byla také považovaná za náhradu PER, dnes jde o technologii běžnou v mnoha čistírnách a pararelní k PER. Jde o tzv. mokré čištění.
V 80. letech minulého století se daly dohromady dvě významné firmy. Výrobce praček Miele a výrobce chemie Kreussler. Firmy bádaly nad tím, jak nahradit čištění v PER, proti kterému se stále častěji vymezovali ochránci životního prostředí. V prosinci 1991 vystoupili společně ve Wiesbadenu na tiskové konferenci a oznámili vznik nové technologie, kterou nazvali mokré čištění. Oč tehdy šlo? Víme, že mnnohé textilie praní ve vodě nesnášejí. Ale pokud přísně kontrolujeme všechny faktory praní a tedy regulujeme mechanické působení ve stroji, omezíme časy, technologii vedeme při nízkých teplotách a používáme zvláštní chemické prostředky, lze ve vodě prát i sortimenty, u kterých se to dosud považovalo za nemožné. I výrobky vlněné a pletené. Technologie, z počátku přijímaná s nedůvěrou, se stala, zejména po symposiu v Hohensteinu v roce 1996 všeobecně akceptovanou. Dnes je přjímána s naprostou důvěrou a stala se běžnou součástí technologií mnoha čistíren. S výhodou se tak ošetřuje sportovní ošacení, oděvy pro hasiče a policii, pletené zboží, svatební šaty, péřové výrobky a mnoho dalšího. Systémů mokrého čištění je na trhu řada, v podstatě ho nabízí každý výrobce praček a je na čistírnách, aby si vybraly. Zákazník se rozhodně této technologie nemusí bát a nopak by ji měl po své čistírně žádat. Je šetrná k oděvům i k životnímu prostředí a má i svůj symbol údržby. Technologie se nezadržitelně šíří a mnozí experti vidí budoucnost chemického čištění právě v mokrém čištění.
Ruku v roce s rozvojem rozpouštědel se rozvíjely i čistící stroje. Skříňové čistící stroje, které zajistí celý postup praní i sušení, v dnešní porobě se objevily až v roce 1952 zásluhou mladého a inovativního týmu konstruktérů firmy Bőwe. Předtím to byla neforemná monstra, zvlášť stál čistící stroj, jinde odstředivka a ještě jinde destilátor a nádrže. Stroje se neustále zdokonalovaly až k dnešním automaticky pracujícím v podstatě bezobslužným strojům, řízeným počítačem s minimální spotřebou rozpouštědla. Ještě v 80. letech minulého století byla běžná hodnota spotřeby kolem 15% na hmotnost čištěného zboží. Dnes je u nových strojů 0,6 %. Obrovský skok v ekonomice i ochraně životního prostředí. A vývoj se určitě nezastaví!